Z vojny se Daniel Binder vrátil roku 1977. Hned na to nastoupil do Supraphonu, kde pracoval třináct let a mimo jiné práce řídil i kamenný obchod s deskami v pražské ulici Ve Smečkách. Nyní provozuje vlastní na desky specializovaný, a nutno podotknout, že pěkný, obchod v ulici Heřmanova na pražské Letné.

„Ve Smečkách jsme měli hodně prostoru, tak k prodejně přidali ještě zásilkovou službou. Supraphon inzeroval desky v Mladém Světě, lidé si je objednali a desky jim přišly domů na dobírku. Byl tu také Gramofonový klub, v něm se prodávaly desky, které třeba ani nešly do volného prodeje, ale byly jenom na kupóny,“ vzpomíná Daniel Binder.

S prací v Supraphonu byl spokojený, protože dle svých slov spolupracoval se slušnými lidmi a dělal to, co ho bavilo. Přirozeně také chodil na tehdejší ilegální burzy s deskami.

„Burzu jsem nevynechal snad ani jednou. Koupil jsem tam, co mě zajímalo. V edičním plánu Supraphonu toho byla jen hrstka. Mraky vážné hudby, pak pop a jen zlomek kvality. Tehdejší aparát neměl zájem na tom, aby se v Československu prodávala dobrá muzika.“

Podle Bindera bylo vzácné, když ilegální burza proběhla v klidu, když bezpečnost nedělala problémy.

„I s tím jsme se ale naučili žít, neutíkali jsme, zůstali jsme v klidu stát nebo sedět a chránili si desky, protože policajti dělali i to, že třeba do desek položených na zemi najížděli autem. Nemělo smysl utíkat, protože ti policajti obvykle nebyli žádní Einsteini, takže jejich první bylo utíkat za těmi, kteří utíkali. Bylo to jako u blbých,“ vzpomíná Binder.

 

Začátek podnikání

Daniel Binder měl sen. V roce 1990 se Supraphon začal rozpadat a on chtěl pracovat sám na sebe a snil o svém vlastním obchodu s deskami.

„V té době jsem se seznámil s Karlem Havelkou, člověkem sblíženým s Plastic Peoples, který měl hudební vydavatelství Globus, pracoval jsem pro něj asi rok. V Globusu se dělaly hlavně undergroundový desky, a všechno se dělalo za běhu, na starosti jsem měl distribuci. Pak mi v Albatrosu nabídli, abych otevřel a vedl obchod s CD a deskami v jejich budově na Národní třídě. Ta nabídka se nedala odmítnout. S deskami to tehdy navíc vypadalo všelijak, protože frčely CD. Pracoval jsem tam tři roky.“

Vlastní obchod si Daniel Binder otevřel tedy až v roce 1995. Jeho otevření předcházela souhra okolností. Společnost Bonton, Martin Kratochvíl, Michael Kocáb…, otevřela velkou prodejnu s muzikou na Václavském náměstí Bontonland. Bonton, který koupil Supraphon, pak rozprodal, nebo odešel z malých supraphonských prodejen. Danielu Binderevi se tak otevřela možnost převzít „supraphonský“ obchod s deskami a CD v letenské ulici Milady Horákové, kde v minulosti i chvíli pracoval. Na Letné tehdy přitom bydlel.

„Letná není vylidněná jako centrum a zároveň je to taková vesnice ve městě. Udržuje si svůj charakter a to se mi líbí,“ říká Binder.

Na otevření vlastního obchodu v půlce devadesátých let se podle Bindera nedá zapomenout.

„To bylo nejkrásnější období v mém životě, člověku se splnil sen a fungovalo to. Prodával jsem CD i desky, ale desky jsem furt protěžoval, i když ztrácely popularitu. Obchod měl nějakých 60 metrů. Vrhl jsem se na CD, ten hlad po nich byl úžasný. Měl jsem jich mraky, ale zadní místnost a bok prodejny byly vždy plné desek. Byla spousta kluků, kteří k těm deskám ani tehdy neztratili vztah.

Nakupovat jsem jezdil do Norimberka, seznámil jsem se tam s lidmi, kteří stejně jako já měli obchody s CD a deskami. Stávalo se mi, že jsem od nich vybral i více desek, než na které mi stačily peníze, ale přesto mi důvěřovali a dlužnou částku jsem jim mohl následně zaslat poštou.

Kolem roku 2000 se to všechno nějak změnilo, v roce 2003 jsem zaznamenal citelný pokles prodeje CD. Zajímavé na tom bylo, že se ale netýkal desek. Ty byly úžasné v tom, že se držely furt na tom samém. V cenách i prodeji… Konec s CD nastal, když nastoupily první vypalovačky a CD začaly levně prodávat hypermarkety, to se ten trh úplně zhroutil. Což bylo i vysokou režií třeba za nájmy. To bylo tak v roce 2006.“

Daniel Binder tvrdí, že desky ho v té době zachránily.

„Na deskách jsem i tehdy udělal nějakou tržbu. I proto mám k nim tak vřelý vztah. Někdy říkám, že si nechám udělat náhrobek ve tvaru vinylové desky, protože desky mě nikdy nezklamaly, ale podržely, nikdy z nich nebyly závratné peníze, ale díky nim bylo vždycky na chleba.“

Problémy se ale Binderovu podnikání nevyhnuly. Neshody majitelů domu, v němž sídlil jeho obchod, ovlivňovali jeho podnikání a i výše nájmu byla pro Daniela Bindera neúnosná.

„Ve dvoře domu, kde jsme měli krám, byl naštěstí nebytový prostor, v němž se původně vyráběly salámy, tak jsem si ho pronajal a zrekonstruoval. Vydrželi jsme v něm šest let. Bylo to dobré, protože i když jsem opustil obchod, zůstal jsem na stejném místě.“

 

V ulici Heřmanova

V roce 2012 Daniel Binder otevřel obchod v ulici Heřmanova. Obchod není nikterak velký, ale i tak se do něj vejdou necelé tři tisíce desek, přičemž jedna strana místnosti je vyhrazena gramofonům, zesilovačům, reprobednám a dalšímu elektronickému zboží z druhé ruky.

„Mít toto zboží je důležité, protože to je první předpoklad, aby lidé kupovali desky. Aby je měli na čem poslouchat. Když pomůžete zájemci o desky postavit kvalitní hraní, teprve pak začne opravdu nakupovat desky. A je třeba mít i lidi, kteří starou techniku umějí klientům opravit a udělat na ní servis.“

Daniel Binder se podle svých slov brání tomu, aby desky prodával za přemrštěné ceny. Podle něj nelze v deskách vidět jenom byznys. Jeho názor je, že desky jsou i obsahu, o muzice. Že desky jsou artiklem, který zasluhuje solidní přístup.

„Za pět set korun si u mne koupíte už starožitnost, výše obvykle s cenou nejdu. Kvalitní desky nabízím za 300 a ž 400 a strop je těch 500 korun. Já nechci, aby se z těch desek stal nějaký luxus, to mě nezajímá. Mám kvalitní síť kontaktů v zahraničí, takže desky dokážu sehnat za dobrou cenu. Já si ani nemohu dovolit závratně nadcenit desku, protože bych byl za idiota. Prodávám hlavně takovou muziku, kterou mám naposlouchanou, která mi přijde kvalitní, takže de facto prodávám svůj vkus. A samozřejmě, že dál lovím po nových věcech v hudebních vodách, které jsou ohromné. Čím více vím, tak více vím, že nic nevím.“

Daniel Binder potvrzuje i skutečnost, že ceny desek se drží stále na stejné úrovni. Jsou vlastně stejné jako z dob ilegálních burz za komunismu.

Nově vylisované desky v prodejně Daniela Bindera takřka nenajdete.

„Nové desky na krám skoro neberu. Prodávám je jenom na objednávku a jen sem tam něco. Když je to za rozumnou cenu a dobrá kapela, ale je to zanedbatelné procento, třeba půl procenta v poměru k tomu, co normálně prodávám. Lidé po mě chtějí především originální desky. Nové desky jsou navíc i rizikem z obchodního hlediska, samy o sobě jsou dost drahé, takže ten rabat na nich není tak vysoký, ale vstupní investice zůstává vysoká,“ říká Binder, který dodává, že je ale velmi rád za to, že i staré desky znovu vycházejí. Podle něj je jenom dobře, že i jejich prostřednictvím mohou lidé poslouchat hudbu.

„Prozatím jsem se nesetkal s takovou novou deskou, která by mě výslovně nějak zvukově urazila. I když je pravda, že že vznikla spousta malinkatých vydavatelských firmiček, u kterých si člověk už musí klást otázku, jak jejich výroba LP probíhá, co do té fabriky na desky přinesou za původní nahrávku. Jestli desku, CD, nebo to rovnou pošlou mailem. Ale i tak mě nové desky neuráží.“

Shánět dobré desky není podle Daniela Bindera nijak jednoduché. Tvrdí, že tím, že se u nás dobré desky takřka 40 let neprodávaly, tak tu není z čeho moc vybírat.

„Například v sousedním Německu je to jiné. Když si tam uděláte reklamu, lidé vám donesou dobré desky, protože ty desky na tom trhu jsou fyzicky přítomné. Tady odpovídající množství zahraničních desek není, a když tu nějaké zahraniční desky jsou, bývají obvykle velmi často ohrané,“ říká Binder, který desky pro svůj obchod nakupuje hlavně v Anglii, Německu a výjimečně v Nizozemsku.

„Bral jsem i desky z USA, ale to bylo v době, když byl dolar nízko. To jsem přivezl několik kontejnerů a všechno se prodalo. Dneska to už moc nejde, protože desky z USA se musejí proclívat. Dřív člověk také něco zaplatil, ale nebylo to tolik,“ vysvětluje.

 

Stálí zákazníci

V obchodě Daniela Bindera je více než tisícovka zahraničních desek, zbytek jsou české desky. Desky jsou průběžně doplňovány.

„Mám stálé zákazníky, to je ta moje generace, ale přichází i spousta mladých lidí, a je zajímavé, že gramofony u mě velmi často kupují i ženy, které se pak vracejí nakupovat desky. Důležitá je ale ta generace mezi 20 až 30 lety, protože ti starší, když se o desky zajímají, tak většinu toho, co chtějí, mají.“

„Stále se prodávají ta velká jména, Beatles, Rolling Stones, Zappa, Led Zeppelin, neprodají se vždy hned, třeba za čtvrt roku, ale i to je dobré, protože se jistě prodají. Střední proud není moc požadovaný, ale i z něj se sem tam něco prodá. A pak jsou tu fajnškmekři, kteří jdou po té nejvyšší hudební kvalitě. Tak je to roky a nečekám v tom žádné zvraty.“

V minulosti Daniel Binder prodával desky i na internetu. Podle něj to šlo dobře, desky někdy ani nestíhal včas posílat zákazníkům. Nyní avšak internet nijak neupřednostňuje.

„Nevyznávám filozofii, že se vyprdnu na krám a budu prodávat jenom na internet. Třeba na Aukru je teď kolem 25 tisíc desek v nabídce, ale jsou to desky různé kvality. Stejně jako různé kvality jsou jejich prodejci… Myslím si, že mnohým lidem nevyhovuje se v tak obrovském množství desek hrabat a nemít ani možnost si desky prohlédnout na vlastní oči. Já se proto mnohem raději snažím svým klientům osobně věnovat. Na prodej přes internet díky tomu vlastně nemám ani moc čas…“

Podle Bindera klienti ocení i to, že je-li deska špinavá, mohou si ji nechat u něj v obchodě i „vyprat“.

„Na internetu tohle nenajdete, tam jde o to hlavně prodat. Obchodní jméno si tam buduje je málokdo,“ říká Binder, který co se týče muziky, upřednostňuje konec 60. a začátek 70. let.

„Tyhle roky jsou pro mě tím největším vzrůšem. Ale stále se snažím objevovat novou hudbu, domů si například stále kupuji CD, vybírám si je z velkoobchodního katalogu z Holandska. Ten nabízí spousty zajímavého a ceny jsou ucházející. Normálně od 50 do 150 korun. Desky mám doma samozřejmě také, ale paradoxně teď spíš sbírám CD. Svou vinylovou desku navíc sotvakdy udržím, protože, když přijde zákazník a chce něco speciálního do své sbírky a nikde jinde to není, tak pokud to mám, tak mu to prodám ze své vlastní sbírky.“

 

Vzpomínka na burzy

Daniel Binder tvrdí, že pořádná burza na desky, jak ji znají pamětníci z dob komunismu, v České republice nefunguje.

„Byl jsem párkrát na té burze ve Školské, ale tam se spíše scházejí známí, než že by šlo o nějaký velký nákup a prodej. A podle mě je ta burza i tak maximum možného, co se tady dá dělat. Ta nová generace navštěvuje spíše antikvariáty, kupuje na netu,“ říká Binder, který přidává i své osobní vzpomínky na burzy za komunismu.

„První burza, na které jsem byl, byla burza pod Domem potravin na Václavském náměstí. To bylo v roce 1971. Burzy pak byly ve Španělské, tam to nebylo moc vhodné, protože to tam bylo úzké, nedalo se tam moc nikam uhnout, když tam začali řádit příslušníci bezpečnosti.“

Bezpečnost Daniela Bindera také několikrát sebrala, ale podle něj nikdy nešlo o nic dramatického.

„Párkrát jsem byl u výslechu, to jo, ale kromě toho, že to člověku zkazilo den, to bylo docela v tehdejší normě té všeobecně panující buzerace. I ti policajti byli kolikrát otrávení, že se s námi musejí zabývat,“ uzavírá Binder.