Jmenuje se Jíří Svátek a má foto s Yoko Ono. Je členem Beatles klubu a svou vzpomínku na ilegální burzy s LP za komunismu začíná žhavou přítomností.

„Jmenuji se Jiří Svátek a v současnosti mi je 64 let a pobírám směšnou finanční částku 9 000 korun měsíčně s hrdým názvem důchod. Toto v podstatě míň, než životní minimum jsem si vysloužil celoživotní prací pro zábavu druhých a propagaci populární hudby, jako takové,“ říká Jiří.

Byť je Jiří vzděláním strojař se specializací na stavbu leteckých draků a dlouholetý letecký modelář, jeho život se krátce po přistání sovětských letadel v Letňanech v roce 1968, kde pracoval na „lámačce letadel“, vydal docela jiným směrem.

„Prostě okupace zajistila, že můj sen stát se pilotem se rozplynul, jak pára nad hrncem a já se začal věnovat hifi technice a s ní i muzice. Začínal jsem, jako zvukař na legendární „Vlachovce“. Posléze jsem přešel na svobodné povolání a stal se zvukařem a dopravcem u všemožných skupin populární hudby, country počínaje a jazzem konče. Nejdéle jsem vydržel s Leškem Semelkou a jeho Bohemií a také jsem dlouhý čas sloužil komerci a populáru u mistra „prasáků“ (toho času dobromilného politika) Petra Haniga,“ vzpomíná Svátek.

Dodává, že jak šel čas a technika vyžadovala dražší a lepší aparaturu, tak už neměl kapitál a sílu držet dech na špici zvukařů a takého ho už nebavilo stále dělat jen to, co chtějí jiní.

Přehrávky pro DJe

„V polovině 70. let jsem si udělal přehrávky na profesionálního Dj a hned napoprvé jsem vybojoval II. třídu,“ říká. (pozn. redakce: Je docela zajímavé, že přehrávky dělali i diskžokejové, pokud máte nějaké zážitky z této někdejší procedury, ozvěte se.)

Jiří Svátek pokračuje: „Působil jsem pod pražskou i středočeskou agenturou a během jednoho roku jsem se stal obávanou konkurencí všem již dříve působícím kolegům. Měl jsem totiž Avii a nejsilnější aparát ze všech. S několika kilowaty výkonu a množství světelného parku.“

Dle jeho slov v té době hrál tvrdší rockovou tvorbu, takže se stal brzdy populární a to především na severní a střední Moravě.

„Když mě přestalo bavit jezdit po šňůrách s diskotékou pro velké sály a větší akce, předělal jsem svoji produkci na luxusní střední a menší diskotéky se stálým působištěm v nejlepších podnicích Krkonoš a východočeského kraje,“ tvrdí Svátek.

Řeč je o podnicích jako Pardubice-Grand, letecká vinárna, Hradec –hotel Černigov, Spindlerův Mlýn-Labužník, Pec pod Sněžkou – Kovárna, Horizont aj.

„Toto povolání jsem vykonával až do revoluce roku 1989. V dalších letech až doposud jsem vystupoval živě už jen nárazově a pracoval jsem jako rozhlasový moderátor na Golemu, Euru K, Kissu 98, Blaníku, Melody rádiu, Oldies Radiu, Olympiku a hlavně a doposud na Českém rozhlase.“

A nyní k burzám

„Zásada dobrého Dje v diskotéce 70. a 80. let bylo mít vždy po ruce nové zahraniční hity, které okupovaly především západoevropské hitparády, výjimečně i zámořské. Český vkus byl v té době bohužel nakloněn především německému vkusu a Beneluxu, což mnohým Djs dělalo problémy s vlastním cítěním muziky, a tak jsem i já dostal v Pardubicích přezdívku „černý Dj“, protože jsem kromě rocku holdoval hodně černým interpretům,“ vysvětluje Svátek.

Dodává, že každý Dj měl pak také svoji cestu, jak se přes železnou oponu dostat k novým deskám. A nemalou úlohu v tom sehrávaly i černé, zakázané burzy desek, které díky pronásledování veřejnou bezpečností (často se tam bohužel šmelilo i s jinými věcmi než s deskami) stále měnily místa svého konání.

„Já jsem nejčastěji chodil na Václavské náměstí a do Riegrových sadů. Také jsem jich zažil několik na Letné poblíž Stalinova pomníku, či v Motole, kde jsem také zažil policejní honičku,“ vzpomíná Svátek.

Dle jeho slov se ale tyto burzy pro něj časem staly spíše doplňující možností, protože nové desky mu vozili kamarádi a známí, kteří jezdili s tiráky, či jiní, kteří měli šanci vycestovat za železnou oponu.

„Burza totiž nabízela singlové hity za neskutečně předraženou cenu až 150 korun za jeden singl. Tyto člověk většinou koupil, nahrál a druhý týden prodal s malou ztrátou dál. Často už jsme znali od vidění, hochy – šíbry, u kterých jsme věděli, že poslední pecky na burzu přinesou. Tito nám dávali někdy slevy za větší odběr, či nuceně k hitům přidávaly vatu v podobě nezajímavých nahrávek. Kdy a kde bude další burza, zajišťovala klasická „šuškanda“ známých a kamarádů,“ říká Jiří Svátek.

A vzpomíná dál: „Jednou jsem na diskotéce přišel o LP Garry Glittera RnR Part I a Part II, někdo mi ji prostě ze stolu na chodovské diskotéce ukradl. V dané době to byla velmi důležitá deska, neb patřila k těm, která dramaturgicky vrcholila v určité části mé diskotéky, a i když o muzice to příliš nebylo, dodnes nenechává tato nahrávka i dnešní mládež lhostejnou. Pro mě to tenkráte znamenalo ztrátu minimálně tří stovek. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si tutéž desku, opravdu stejnou, tedy moji, za týden na burze v Riegrových sadech koupil znovu. Samozřejmě, že jakoukoliv informaci o jejím původu jsem z prodejce nedostal, i když jsem mu o desce předem řekl několik detailů. Pro mne bylo však důležitější desku mít.“

Podle Jiřího Svátka na burzách však převládali především sběratelé a fandové různých stylů muziky. Nikoli profi Djové.

„Na nás, profesionálech, sice obchodníci s deskami nejvíc vydělávali, ale většinu na burzách tvořili ti ostatní zájemci, především orientovaní na tehdejší současnou hard-rockovou a později metalovou produkci. Mezi nimi často docházelo i k výměnám, kus za kus a podobně. Já osobně znal skupinu lidí z Prahy 4 Novodvorská, kterou vedl jakýsi Zdenek Kotek.“

Tento Zdenek Kotek, který později opustil republiku, měl podle Jiřího Svátka spolupracoval s asi šesti lidmi, kteří sdružovali své finanční prostředky, a na burze skupovali zajímavé věci a často i velmi drahé věci.

„Ty si pak mezi sebou půjčovali a po jistém kolečku, pak opět prodali na burze. Tímto si velmi šikovně zajišťovali přehled o dané tvorbě a vystačili si s pevným kapitálem. Často mi přinesli i něco pro mne, se slovy, že tahle srágora bude asi zajímat i mne. Dotyčný Zdenek totiž bydlel ve stejném domě na Novodvorské, jako já.“

Co poslouchá dnes

Díky své práci a hudebním pořadům, které Jiří Svátek odvysílal v různých rozhlasových stanicích, získal přehled historie populární hudby od 30. až do konce 90. let. Přitom říká, že novou muziku sleduje spíše jen okrajově. Nebo jinak – nová tvorba ho prakticky nezajímá.

„Mám pocit, že vše už bylo řečeno a v podstatě se jen převařuje to, co už kdysi dávno někdo uvařil. Nové zvuky, nová technika, crossovery všeho se vším, ale něco, co by udělalo díru do světa jako jazz v 30. letech, či RnR v 50. a následně rock v 60. a 70. letech se bohužel nekoná.“

Podle něj největší přínos do populární hudby přinesla 60. léta.

„Nejraději mám The Beatles, Bee Gees, Westcoast Mamas And The Papas a jazz–pop 30. a 40. let. Mohu poslouchat cokoliv, pokud je to v danou chvíli přínosné a světím přísloví, že muzika je jenom špatná a dobrá. Je skutečností, že hudba byla nedílnou součástí celého mého soukromého i profesního života, bohužel většinou, co opravdu umíte, a rád byste pro někoho jiného ve své práci zúročil, v těchto letech nikoho nezajímá,“ uzavírá Jiří Svátek.